XX. Weltjugendtag Köln 2005

Konečně se mi podařilo sehnat kopii mé maturitní slohovky, co jsem psal před třema rokama na téma: "Cestování – to je pro mě nové poznání a obrovská relaxace (reportáž)", tak se chci s vámi o ni podělit.

Dnes je 10.srpna roku 2005 a chystám se na Světový den mládeže, který se koná v německém Kolíně nad Rýnem. Tak mám snad vše nachystáno a jdu plný velkého očekávání spát.
Je půl sedmé ráno 11.srpna a je čtvrtek. Vstávám a odcházím na autobusové nádraží ve Žďáře nad Sázavou. Nyní sedím v autobuse, kterým mířím do Brna k Janáčkovu divadlu, kde mám sraz s ostatními poutníky. Konečně dorážím na místo určení a pomalu se scházíme. Je půl deváté a jsme připraveni k cestě. V devět hodin vyrážíme autobusem a míříme směrem na německé poutní místo Altötting, kde budeme pět dní. Naše cesta do Altöttingu je dlouhá přibližně pět set kilometrů a utíká nám velmi krásně a příznivě. Právě se navzájem představujeme. Tak a je řada na mně. „Ahoj! Jmenuji se Marek, jsem ze Žďáru nad Sázavou a do Kolína jedu proto, že se chci více přiblížit Bohu.“ Tak jsem se představil, a protože sedím až v zadní části autobusu, tak nám to představování pomalu končí.
Hodinky ukazují dvě hodiny odpoledne a právě přijíždíme do Altöotingu. Z informací, které jsme se dozvěděli během dlouhé cesty, víme, že na náměstí tohoto městečka je neuvěřitelných sedm kostelů. Vystupuji z autobusu a najednou mě oslní ostré letní slunce a chvíli nic nevidím. Najednou někdo křičí moje jméno. Ozývám se a dotyčná osoba mně říká: „Budeme společně bydlet.“ Tak se odebíráme na náměstí a jsem opravdu zvědav, jestli těch sedm kostelů tam bude. „ Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest a sedm. Ano těch kostelů je opravdu sedm.“ Ale než se stačím pořádně rozkoukat, přichází k nám nějaký pán a odvádí nás do františkánského domu, kde budeme ubytováni.
Náš první den je u konce a já jsem plný nadšení, ale také velmi unavený a odebírám se ke spánku. Svým spolubydlícím popřeji ještě dobrou noc a do uší se mi pomalu linou první tóny Ommadawnu od Mika Oldfielda.
Ve snu slyším zvuk mobilního telefonu, ale zjišťuji, že to není sen, ale že je ráno. Jdeme na snídani, která nás velmi překvapuje svou bohatostí. Obrovské množství jídla a pití je k dispozici, a tak se nenecháváme dlouho pobízet a na talíře se dáváme plno druhů sýru, salámu a dalších dobrot. Po této vydatné snídani vyrážíme směrem k náměstí, kde má začít program tohoto setkání v Altöttingu.
Jako křesťané začínáme samozřejmě ranními chválami, ve kterých chválíme a děkujeme Bohu. Po ranních chválách má následovat přednáška, ale zatím nevíme, na jaké téma. Po chvilce se to dozvídáme. Téma je „Životní cesta k Bohu“. Vychutnávám přednášku, ale najednou je jen ticho. Přednáška právě končí a dle programu se máme rozdělit do skupinek, ve kterých budeme diskutovat o tématu přednášky. Naše skupinka se schází pod stromy na náměstí, kde je příjemný stín. Vášnivě diskutujeme, ale najednou se ozývá neskutečná rána. Na místní radnici právě byli sezdáni novomanželé a na jejich počest se střílí z mušket. Rozptýleni tímto zpestřením zjišťujeme, že je pravé poledne a odcházíme na oběd. Po vydatném obědě odcházím do adorační zahrady, kde můžu adorovat. Adorace je vlastně osobní setkání či rozhovor s Bohem. Po adoraci jsem naplněn obrovským nadšením a do dalšího pokračování programu zbývá ještě hodně času, tak vycházím na průzkum města a jeho okolí. Při procházení spatřím zahrádku plnou trpaslíků. „Asi nějaký sběratel.“ Pomalu se blíží půl šesté, a proto se odebírám na náměstí, kde začne mše svatá. Po mši svaté se všichni chystáme na večerní muzikál „Návrat ztracené dcery“. Je opět večer a po muzikálu, který po hereckém výkonu určitě nebyl nejkvalitnější, ale muzikál měl předat svědectví, že si máme vážit své rodiny a nezapomínat na ni. A to také splnil. Další dny v Altöttingu probíhaly s podobným scénářem.
Je 15.srpna 2005 a ocitáme se na závěrečné mši svaté, kterou celebruje mnichovský kardinál. V závěrečném proslovu, který teď probíhá říká: „A tak milí poutníci, šťastně dojeďte do Kolína nad Rýnem na setkání s novým papežem Benediktem XVI. A přijměte požehnání.“ Opět naplněni novou silou vyrážíme do sedm set kilometrů vzdáleného Kolína nad Rýnem.
Čas nám pokročil na deset hodin večer a spolu se svými kamarády se seznamujeme s rodinou, u které budem během pobytu v Kolíně bydlet.
Druhý den ráno míříme k centru Kolína. V kostele sv. Michaela se seznamujeme s programem. Nabídka je velmi bohatá a na výběr je mnoho koncertů, přednášek a zábavných akcí.
Ve čtvrtek 17.srpna je den z celého našeho putování nejočekávanější. Má totiž přijet papež Benedikt XVI. Jdeme s Lukášem k samotnému centru Kolína. Tím je katedrála Tří králů. „To nevypadá dobře,“ hlásí Lukáš. Poutníci z celého světa se shromažďují ve všech uličkách Kolína a u břehů řeky Rýn, aby měli co nejlepší výhled a šanci vidět papeže. My s Lukášem jdeme na oběd a po něm vyrážíme opět do vroucího centra zkusit štěstí a najít nějaké výhodné místo. A neuvěřitelnou shodou okolností se nám to daří. Vycházíme z metra a já pravím: „No kdyby teď tudy jel papež, tak by to bylo fantastické.“ Ozývá se neskutečný křik všech mladých kteří skandují „Benedetto!“ Trvá to jen chvíli a právě teď se stává něco neskutečného. Jsem je pár kroků od Svatého Otce a hledíme si spolu do očí. Naplňuje mě nepopsatelná radost. „Já vidím Svatého Otce!“
Náš pobyt v Kolíně se již blíží k samotnému vrcholu. Tím je společná noční vigilie na obrovské louce Marienfeld, která je asi patnáct kilometrů za Kolínem. Tento vrchol se již velmi blíží, protože jsem asi tři kilometry id Marienfeldu. Když si na louce vyhledáme náš přidělený sektor, tak již úpěnlivě bojujeme o každý centimetr místa, protože na noční vigílii má být kolem jednoho milionu poutníků. Nakonec se nám vše daří a vyčkáváme příjezdu papeže. V sedm hodin večer se ozývá: „Benedetto!“ To je znamení, že Svatý Otec je již tady. Všechny nás zdraví svým typickým gestem a začíná vigílii. Nejprve papež posvětí zvon, který je věnován papeži Janu Pavlu II. Po svěcení zvonu začíná celý Marienfeld upadat do tmy, a tak začínáme pomalu rozsvěcovat své svíce. Po chvilce je již celý Marienfeld v záři svící.“Fantastická atmosféra.“ Začíná celonoční adorace. Po chvíli adorace pomalu usínám za radostného pokřikování polských poutníků.
„Guten Morgen!“ Ozývá se po celém Marienfledu v neděli 21.srpna v půl osmé ráno. To je náš poslední den našeho putování. V pravé poledne opět přijíždí Svatý Otec a začíná slavit závěrečnou mši svatou, ve které nás povzbuzuje do dalšího našeho života a oznamuje místo příštího setkání mládeže. „Světový den mládeže se uskuteční v roce 2008 v australském Sydney.“ Tímto pozváním nás Benedikt XVI. Pozdravil naposled a po udělení závěrečného požehnání nám přeje šťastnou cestu do našich domovů.
Nás teď čeká asi deset kilometrů pěší chůze k našemu autobusu. Tam se chceme dostat co nejdříve, abychom neuvízli v zácpě osmi tisíc autobusů. Vše se nám velmi dobře daří a vyrážíme a tisíc kilometrů dlouhou cestu domů. Jsou čtyři hodiny odpoledne a náš autobus se rozjíždí a my velmi unaveni, ale plni obrovského nadšení z krásně prožitých dní, usínáme.
O půlnoci přejíždíme hranice a čeká nás už jenom cesta do Brna. Tam dorážíme ve čtyři hodiny ráno v pondělí 22.srpna. Všichni se navzájem ještě jednou rozloučíme a každý se vrací zpět ke svým rodinám, aby jim předal své neskutečné zážitky.
Tak a dnes je 21.dubna 2006 a já právě sedím ve školní lavici a píši maturitní slohovou práci, kde se snažím formou reportáže přiblížit své zážitky ze Světového dne mládeže.